Už je to tady, rozrůstáme se podruhé!

Je to tak, čekáme dalšího mrňouse, historie se opakuje :-). Pár měsíců po porodu bylo další děťátko skoro zakázané téma. Potom jsme o něm začali mluvit, modlit se, zároveň jsme si rozmýšleli strategii, rozhodli se napevno, načrtli plán, začali na něm pracovat… a je to! Přesně podle plánu, vyšlo to “napoprvé”, stejně jako s Alexem. Rádi bychom holčičku, udělali jsme pro to maximum, tak uvidíme :-).

Legrační bylo, že Míša snad okamžitě druhý den poznala, že je těhotná. Začala shazovat věci, rozbíjet talíře, narážet do nábytku, zapomínat a všelijak jinak byla nešikovná… a že prý to jsou jasné příznaky, takhle že to měla s Alexem stejné. Já jsem to samozřejmě považoval za výmluvy :-).

Test vše potvrdil, dvě čárky jsou tutovka, čili jsme teď v osmém týdnu. Termín porodu bychom měli mít 3. července 2010. Viděli jsme už i ultrazvuk, jakási malá fazolka to byla, ale slyšeli jsme zřetleně bít srdíčko.

Míše je momentálně pořád nevolno :-(.

Děkujeme za nový přírůstek do rodiny Bohu a modlíme se, aby ten človíček byl po celý svůj život, stejně jako Alex, jemu ke slávě a k radosti.

Alexův slovník

Budu čas od času aktualizovat Alexův slovník, je to zábava, jak se učí komunikovat :-). Hitem posledních dní jsou slova a-há a týý jóó.

A-há se naučil používat tím, že často po nás něco chce, ukazuje určitým směrem a nemůže se dočkat, až to pochopíme (číst knížku, malovat pastelkami, jezdit na motorce…). Když konečně pochopíme, co myslel (někdy chápeme, ale chvíli děláme, že nevíme, protože 80 krát denně číst stejnou básničku je trochu unavující), přirozeně řekneme např. aha, pastelky! Takže si to synek správně spojil a v touze po tom, aby se nám konečně rozbřesklo, někdy ukazuje na to, co by rád, a přitom skoro plačky opakuje a-há, a-há, a-há… :-).

Týý jóó se vyznačuje tím, jak roztomile dlouze a hlubokým hlasem to říká. A jsou to vlastně dvě slovíčka. Význam jasný, říká to, když ho něco zaujme a je to hodno obdivného zamručení.

Plus ještě jedna věc. Neverbálně umí krásně říkat vrtačka. Když přijdu domů, je to první, co udělá: pravou ruku upaží, začne zatínat a povolovat obě pestičky, při každém zatnutí usilovně mrkne, křiví pusu a vydává hrdelní zvuk, který by se dal popsat možná jako vrr, vrrr, vrrrr… Překlad: táto, jdeme šroubovat aku šroubovákem, vytáhni ho a jdeme na věc! Tento jakoby lehký epileptický záchvat neskončí, dokud jeho přání nesplním.

Jo, ještě jedna věc. Při jídle se modlíme. Nejenom před ním, Alex vyžaduje modlitbu třeba i několikrát během jídla. Naznačí to podáním ruky. Musíme se chytit, modlit se a při závěrečném amen se Alexovi rozsvítí očička a má ohromnou radost, že tenhle rituál skončil tak, jako vždycky. Když je všechno v pohodě, komentuje rovnovážný stav vesmíru blaženým táák…

Alex běhá, žvatlá, dělá nám radost

Takže život běží dál. Alex vyrostl, běhá, žvatlá, všechno uteklo neuvěřitelně rychle. Když jsem přijel 30. září z Etiopie, čekal mě na letišti šok, protože ke mně normálně přiběhl – a přitom když jsem odjížděl, ještě (kromě dvou, tří kroků a potom “bác”) neuměl ani chodit. No jo, měsíc v životě takového prťavého dítěte znamená velké změny. Ťapká děsně legračně. Když vstane z postele a hned se rozhodne běhat, motá se, jako by měl v hlavě :-).

Děkujeme Bohu, že spád všech životních událostí je bez jakýchkoli potíží. Nebo jsou tak malé, že nestojí za řeč. Jsme zdraví, vývoj jde dopředu, máme se čím dál tím víc rádi (před týdnem jsme slavili tříleté výročí svatby). A doufám, že rosteme v poznání Boha, to je náš životní cíl: milovat Ho a lidi kolem nás každý den víc než ten předchozí.

Nějaké statistiky:

Alex běhá vážně “rychle”, tzn. odhadem rychlostí až 7km/h. Učí se do schodů a ze schodů, když se drží u stěny, zvládne to.

Má rok a čtvrt, míry a váhy nevím. Posuďte z fotky :-). Oči zatím hnědé, vlasy jako chmíří a blonďaté, zuby vpředu jasnačka, začínají mu růst stoličky.

Slova, která umí: máma, táta, bába, mimi, pápá, papat, pipi (tak dělá ptáček), tššš (to je záchod, čurání a všechno kolem toho), sss (had), čičč (tak dělá kočička), baó (balón), kyč (klíč), chrchr (tak dělá prasátko), kéku (kečup), kýfu (výfuk), báá (bác, když něco spadne – rád shodí nějakou hračku nebo jídlo a potom se smutně kouká, jako že to nějak “samo” spadlo; taky tak říká kuželkám), uááá (tak dělá lev), méé (tak dělá koza), ka (knížka, neumí to celé, ale pamatuje si poslední slabiku – celé dny by si vydržel listovat v knížkách, ukazovat, říkat), boba (bomba, říkáme to s Míšou tak často jako výraz nadšení, když se něco podaří, že se to od nás naučil), kyky (tak dělá kohout). Je spousta dalších slov, kterým rozumí a umí je ukázat na obrázku, ačkoli je zatím neumí říct (světýlko, hodiny, letadlo, stůl, strom, lžička, kytička…).

Rozumí i pokynům jako udělej paci, přines (tátovi, mámě…), hačí, stůj, hají, nesmíš (tomu rozumí jenom občas), neházej (tomu nerozumí skoro nikdy, ehm!).

Je to prostě hafo legrace (a starostí, běhání, únavy, péče samozřejmě taky) na každý den!!

PS: děkujeme babičce Klemešové a všem ostatním, kteří nám Alouše občas pohlídají, takže si od nás taky někdy může odpočinout… ;-)

Podtrženo, sečteno…

Dlouho žádný příspěvek, stránky splnily svůj hlavní účel – tu nejnapínavěší a nejsledovanější část “přenosu” máme za sebou.   Bůh dal Míše donosit Alexe až k porodu a ve zdraví ho oběma zvládnout. Není to samozřejmost, jsme za to vděčni. Včera mladý pán oslavil první 3 týdny svého života. Přináší nám hodně radosti a vzruchu – teď už to bude jen náročnější (na čas, na nervy) a zajímavější (každý den vidíme, co nového se učí, jak kouká, přemýšlí o světě, vydává nové zvuky…). Těšíme se na nové výzvy s rodičovstvím spojené. No a publikování na tomto blogu bude sporadičtější a sporadičtější, úměrně s tím, jak náš čas bude ubývat a ubývat (začátkem září a října nás čeká spousta změn a práce ve sboru, k tomu Míša nastupuje do školy).

Na neznámo jak dlouhou dobu se tedy loučíme a přejeme blízkost milujícího Boha, “který chce, aby všichni lidé byli zachráněni a poznali pravdu. Je přece jediný Bůh a jediný prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny lidi.” (Bible, 1. Timoteovi 2:4-5)

Ať je to vaší každodenní největší radostí a výzvou, jako je to i naší.

Alex Glier: “Ha, tak jsem tady…!”

Malý (??) Alex je teď se svými 4,58 kg zaručeně největším děťátkem na oddělení šestinedělí. Míša mu bezprostředně po narození říkala naprosto neadekvátně “drobečku” :-D. Měří 51 cm, narodil se dnes, 30.7.2008 ve 13:48 hodin SEČ. Je krásný. Po nějaké době po narození se napapal, uklidnil a koukal hned zvídavě očičkama po tatínkovi i po mamince. Porod byl samozřejmě náročný úměrně velikosti děťátka a drobnosti Míšy…

Přidám několik informací o porodu, vynechám detaily, budu se soustředit na fakta.

V úterý 29.7. v 8:30 přicházíme do Podolí na prohlídku. V tu dobu netušíme, že už si tam Míšu nechají. Po několika vyšetřeních se zjišťuje, že má už třetí týden za sebou příliš vysoký tlak (140/90). To by mohlo vyvolat ohrožení života maminky i dítěte. Navíc už z dřívějška víme o možnosti nákazy Alexe streptokokem, kterého Míša má – nakažení se dá zabránit včasným nasazením antibiotik mamince. Následuje série dalších vyšetření a doktoři se rozhodují si kvůli tlaku Míšu nechat na porodním sále a vyvolat porod uměle – pomocí prostaglandinu. Jedu jí mezitím domů pro tašku s věcmi do porodnice. První pokus o vyvolání porodu vyvolal kontrakce, ale ne dostatečné. Míša překonává zhruba od 16:30 několik hodin na porodním sále v menších či větších kontrakcích, bez jídla a pod neustálým dohledem monitorovacího přístroje od HP. Krušná noc skoro beze spánku.

Ve středu ráno v 7:30 druhý pokus vyvolání porodu prostaglandinem. Stačila jedna tableta a vypadá to, že se zadaří. Potom už to šlo ráz na ráz, jedna kontrakce za druhou. O tom třeba někdy příště. Nakonec – Míša vše zvládla bez epidurální analgezie, jak se předem rozhodla – ve 13:48 Alex ječí jako o závod. Viz video.

Mno, pokochejte se fotkami a dobrou noc…

Video – toto je mocný hlas Alexův :-)

Dlouhé čekání na velké požehnání

made by Luc Pešková

No, pořád nic. Nechce se nám sem na blog psát, nechce se nám dělat skoro nic, přemýšlet pořád dokola nad stejnými věcmi je únavné a nad ničím jiným skoro přemýšlet nejde. Je to o nervy – už několikrát měla  Míša stahy a bolesti, jako by to mělo přijít a houby s octem… Ale více maminek nám říkalo, že právě poslední týdny a dny čekání jsou nejhorší.

Žádná “urychlovadla”, jako teplá koupel, věšení prádla, různé čajíčky a pupalka nezabírají. Termíny všech našich známých i naše vlastní odhady toho, kdy se malý narodí, jsou už pryč a on pořád ne a ne ven. Asi jsme sami udělali chybu, že jsme porod čekali nějak automaticky dřív, už  v polovině července.

Nejžhavější rada, kterou se utěšujeme, zní “až to bude, tak to bude”. Čili čekáme na původní termín 2. srpna s nadějí, že přes něj už to určitě nepůjde. Malý se pořád zvětšuje, ovšem Míšiny fyziologické kapacity jsou omezené, tak se modlíme za přirozený a co nejméně bolestivý porod bez komplikací. Máme radost a jsme vděčni za každou pomoc, zájem a modlitby.

Předporodní kurz 1/2

Tož jsme se ve čtvrtek 12.6. v 10:00 dostavili do Ústavu pro péči o matku a dítě (porodnice v Podolí) na první část předporodních kurzů. Bylo tam celkem zhruba osm maminek, z toho tři bez tatínka.

Přivítala nás porodní asistentka, se kterou jsme probrali všechny tři doby porodní, co se v každé té fázi děje a spoustu podrobností ke každé z nich. Hromadně jsme trénovali dýchací techniky, to bylo vtipné :-). Radila, jak rozpoznat kontrakce a kdy vyrazit do porodnice (prý tehdy, když jsou kontrakce po pěti minutách).

Na závěr jsme si šli prohlédnout porodní sály (jen tři z osmi byly zrovna obsazené). Fotku přikládáme. Příjemné místnosti včetně koupelny se sprchovým koutem a záchodu. Možnost pouštět si tam hudbu, filmy, poskakovat na balonu, sprchovat se. Muž se ženou tam jsou celou dobu spolu sami dva, mají soukromí, porodní asistentka je k dispozici. Žádná “hekárna”, no prostě luxus, opravdu. Žijeme v bohaté zemi. Pro ilustraci jeden odstavec z článku Markéty Kutilové o jejích zážitcích v jedné konžské vesničce, který vyšel v posledním čísle Respektu:

“Cestovat v čase se dá s úspěchem i v místní nemocnici. Je zde jediný doktor na 150 000 lidí a dělá úplně všechno, včetně operací. Na operačním sále, pokud se tomu tak dá říkat, se operuje za svitu baterky či petrolejové lampy, nástroje se sterilizují venku na ohni v hrnci. Na porodním sále leží dvě až tři ženy na posteli a ty, které na porod čekají, musejí ležet na zemi. A to většinou trvá až tři měsíce. Těhotné ženy totiž musejí na porod přijít pěšky. Cesta z okolních kopců jim často zabere i více než týden. Nechtějí tedy riskovat, že by se na porod nedostaly včas, a raději na něj čekají přímo v nemocnici.”

Oproti tomu jsou u nás porodní sály a celý zdravotnický systém až nehorázně dobré…

Luxus neluxus – může se samozřejmě stát, že v okamžiku, kdy přijedeme rodit, bude zaplněná kapacita a pošlou nás do jiné porodnice a tamodtud zase do jiné. Kolik takových příběhů, kdy se rodilo skoro na parkovišti, jsme už slyšeli… :-)

Výchova

Trochu z vážnějšího soudku. Neřešíme s Míšou jen co už máme do výbavy, případně co nám ještě chybí – díky Bohu za všechno, co už máme a že toho je dost.

Řešíme ale i to, jak malého vychovávat. Shodneme se? Jak ho vést k Bohu? Jak se za něj a později s ním pravidelně modlit? Co fyzické tresty – kdo a jak je bude provádět a za co? Jak mu poskytnout co nejvíc lásky a prostoru pro to, aby se vyvíjel ve zdravě sebevědomého jedince a zároveň měl úctu k autoritám a znal jasně své hranice? Další kopa otázek ohledně našeho manželství – chceme, aby vydrželo a rostlo i když nám přibude další člen domácnosti. Najdeme si na sebe s Míšou alespoň zlomek času jako máme doteď? Jak to udělat, aby dítě zůstalo v roli dítěte a nestalo se pro jednoho z nás “náhradním partnerem”? Kolik pozornosti mu věnovat? Kde bude spát?

Dalších otázek by mohla být celá řada. Víme, že některé odpovědi přijdou samy, na lecco si budeme muset přijít podle okolností a nátury dítěte. Taky věříme, že náš Pán nás v tom bude vést, když se budeme ptát a nenechá nás v tom bezradné. Přesto dál větříme různé rady a zkušenosti. A když se ptáme, odpovědi jsou nejednoznačné – liší se člověk od člověka, kniha od knihy. Ačkoli ty křesťanské se v mnoha základních přístupech k výchově shodují. Jednu z nich – Výchova chlapců od Jamese Dobsona jsme si pořídili. Uvidíme, co se dočteme a jak bude použitelná :-).

Tak máme už i postýlku

V sobotu jsme byli na návštěvě u příbuzných v Újezdu nad Lesy a dostali jsme půjčenou postýlku po sestřenici, různé teploměry, flašky na pití, lahvičky, dudlíky, Míša si vybrala další různě veliká oblečení na malého… Takže jsme zásobení dalším kvantem všeho možného. Hlavně postýlka je skvělá, nemusíme tím pádem kupovat. Do auta se všechno krásně vlezlo, paráda!