
Takže život běží dál. Alex vyrostl, běhá, žvatlá, všechno uteklo neuvěřitelně rychle. Když jsem přijel 30. září z Etiopie, čekal mě na letišti šok, protože ke mně normálně přiběhl – a přitom když jsem odjížděl, ještě (kromě dvou, tří kroků a potom “bác”) neuměl ani chodit. No jo, měsíc v životě takového prťavého dítěte znamená velké změny. Ťapká děsně legračně. Když vstane z postele a hned se rozhodne běhat, motá se, jako by měl v hlavě :-).
Děkujeme Bohu, že spád všech životních událostí je bez jakýchkoli potíží. Nebo jsou tak malé, že nestojí za řeč. Jsme zdraví, vývoj jde dopředu, máme se čím dál tím víc rádi (před týdnem jsme slavili tříleté výročí svatby). A doufám, že rosteme v poznání Boha, to je náš životní cíl: milovat Ho a lidi kolem nás každý den víc než ten předchozí.
Nějaké statistiky:
Alex běhá vážně “rychle”, tzn. odhadem rychlostí až 7km/h. Učí se do schodů a ze schodů, když se drží u stěny, zvládne to.
Má rok a čtvrt, míry a váhy nevím. Posuďte z fotky :-). Oči zatím hnědé, vlasy jako chmíří a blonďaté, zuby vpředu jasnačka, začínají mu růst stoličky.
Slova, která umí: máma, táta, bába, mimi, pápá, papat, pipi (tak dělá ptáček), tššš (to je záchod, čurání a všechno kolem toho), sss (had), čičč (tak dělá kočička), baó (balón), kyč (klíč), chrchr (tak dělá prasátko), kéku (kečup), kýfu (výfuk), báá (bác, když něco spadne – rád shodí nějakou hračku nebo jídlo a potom se smutně kouká, jako že to nějak “samo” spadlo; taky tak říká kuželkám), uááá (tak dělá lev), méé (tak dělá koza), ka (knížka, neumí to celé, ale pamatuje si poslední slabiku – celé dny by si vydržel listovat v knížkách, ukazovat, říkat), boba (bomba, říkáme to s Míšou tak často jako výraz nadšení, když se něco podaří, že se to od nás naučil), kyky (tak dělá kohout). Je spousta dalších slov, kterým rozumí a umí je ukázat na obrázku, ačkoli je zatím neumí říct (světýlko, hodiny, letadlo, stůl, strom, lžička, kytička…).
Rozumí i pokynům jako udělej paci, přines (tátovi, mámě…), hačí, stůj, hají, nesmíš (tomu rozumí jenom občas), neházej (tomu nerozumí skoro nikdy, ehm!).
Je to prostě hafo legrace (a starostí, běhání, únavy, péče samozřejmě taky) na každý den!!
PS: děkujeme babičce Klemešové a všem ostatním, kteří nám Alouše občas pohlídají, takže si od nás taky někdy může odpočinout… ;-)