Viktor a Míša

Ano, to jsme my. Jsme svoji od 21. října 2006 a pořád se ještě máme rádi :-). Máme taky rádi druhé lidi (snažíme se i ty, kteří nám nejsou úplně “sympatičtí”) a Boha (snažíme se i tehdy, když se nám nevede dobře).

Tenhle blog vznikl především kvůli našemu malému potomku. Ale pořád jsme tady my, jeho budoucí rodiče, nějak spolu žijeme, něco prožíváme a chtěli bychom, aby naše láska k němu nebyla větší než láska mezi námi. Zároveň – ať toho není málo – chceme každý sám za sebe (Viktor a Míša) ze všech sil milovat a ctít Ježíše jako nikoho jiného na světě. Věříme, že tenhle “tříláskový” model je nejlepším rámcem pro každou rodinu. Proto se jeden druhému nechceme stát středobodem vesmíru a stejně tak nechceme, aby se jím stalo dítě, které čekáme.

Jak se cítí budoucí tatínek?

Má ohromnou radost. Chtěl být otcem už od svých osmnácti, ačkoli tehdy ani nebylo s kým dítě mít :-) a koupil si z toho důvodu knížku Být dobrým tátou. Cítí vděčnost Bohu za to, že bude mít s manželkou dítě. Těší se, až “to” bude na světě. Zároveň si není jistý, jestli zvládne v nově nastalé situaci všechny své úkoly na výbornou.

Po porodu: hrdý a šťastný.

Jak se cítí budoucí maminka?

Moc si přála dítě, mateřské pudy se v ní už nějakou dobu silně probouzely :-). Je ráda, že to přišlo právě teď. Rozhodně nepatří k příznivcům tábora, který hlásá “první dítě po třicítce”. Nevidí v dítěti obtíž ani brzdu plnohodnotného života, právě naopak.

První trimestr, zvlášť jeho nejkritičtější období, probíhá skvěle. Vše má zatím relativně dobrý průběh: nezvrací, není jí příliš mdlo, není vyřazená z běžného denního provozu. Uvědomuje si, že to není samo sebou, že je to dar, a tak je za to Bohu vděčná. Byl by ale omyl si to představit tak, že je všechno jako dřív. Dostavuje se větší únava, víc potřebuje větrat, má větší chuť k jídlu, jindy silné nevolnosti…

Po porodu: vděčná a šťastná :-).